Jo, fakt jsou dvě naráz, protože jsem zapomněl pravidelně vylévat své plody z googledocu sem. Čtenáře lačné kontextu odkážu na stránky hry, snad se i v příštích letech proklikají.

Srovnav loňská oranžová a zelená zadání Dnem jsem nabyl dojmu, že se vlastně tolik neliší a mohli jsme tehdy jít za „experty“. A protože letos to vyšlo tak, že jsme Dnem nepojímali jako zasvěcovací rituál pro nováčky, cítili jsme se odvážně a zelený tým opravdu vypravili.

Abych pravdu řekl, tohoto rozhodnutí jsem po většinu hry litoval, protože po pár delších zásecích (třeba klasicky hned na startu) jsem se vzdal vidiny včasného dosažení cíle a byl jsem přesvědčen, že za oranžové bychom měli daleko lepší šanci. (Kupodivu jsem byl taky u většiny zadání přesvědčen, že to oranžoví museli mít úplně stejné, takže mi uniká, jak jsem k tomu závěru dospěl. Nu což, já jsem v týmu na ty obrázky a jazyky, ne na logiku.)

Což o to, já bych asi i měl co jiného psát, ale bohužel si to netroufnu zveřejnit. Aspoň že ty šifrovačky jsou takové veskrze radostné a deprese prosté téma. I kontext k této je dostání na stránkách hry.

Že jsem ve své obvyklé formě je jasné ještě před zahájením, když prohmatav startovní obálku důležitě prohlásím, že jsme asi dostali korek, abych si vzápětí všiml, že toto dramatické odhalení je napsáno i na obálce samotné.

Na startu dostáváme Artefakt. Na jednu stranu jsem nadšen tematičností, na druhou se úplně netvářím na tahání dalšího těžkého krámu celou hru. Pomoci si jeho vyprázdněním však po loňských Svíčkách nepřipadá v úvahu. Lahev nakonec nosí Zahrada, takže u mě už vítězí nadšení a jmu se lahev celkem bez výsledku analysovat. „Myslíte, že to mají až tak domluvené a v rozhlase je šifra?“

Kdo by to byl čekal. Zdejší publikum snad už tuší, že pro kontext si musí prohlédnout šifry na stránkách hry.

Životu, který je bojem, je jeden rok, a tak je Tmou první šifrovačkou, na níž jsme byli jako tým podruhé. Přirozeně jsme byli zvědaví, jestli jsme se za tu jednu šifrovací sezónu něco naučili a dojdeme dál než loni, kdy jsme se odvážili zúčastnit jen proto, že nebyla kvalifikace.

Byl jsem přesvědčen, že kvalifikací vůbec neprojdeme – luštili jsme bez nejzkušenějšího člena (který se jako deus ex machina na jednu šifru objevil on-line) a po Lamolamech s nakřáplým zdravím a/nebo v kocovině. Po velmi pomalém startu nám ale sedly výseče a děravé bludiště, tak jsme se umístili nad očekávání vysoko nad čarou.

Jestli už se vzdáváte naděje, že tu někdy bude něco jiného než zápisky ze šifrovaček, tak sice činíte v zásadě správně, ale když budete do Slávka kopat, aby poslal fotky, tak ten Berlín fakt napíšu! Do té doby budete muset vzít za vděk mému zápisku z prvního ročníku Monologu.

Když jsem se na Monolog poprvé prokliknul z šifrovačkového kalendáře, řekl jsem si jen „no toto“ a okamžitě ho vypustil z hlavy, protože přece nemíním jet kamsi do Pr*hy sám samotinký bez týmu testovat jakýsi experimentální koncept, to ne, tam se jezdí jen na profláklé hry, jako je Bedna.

Omlouvám se oběma zklamaným čtenářům, kteří čekají na nějaký pro ně relevantní článek. Slávkovy fotky z Berlína stále nikde, takže se budete muset spokojit s další šifrovačkovou reportáží, tentokrát ze hry Svíčky.

„Svíčky jsou těžké.“ „Svíčky jsou drsné.“ „Svíčky jsou zhulené.“

Poté, co jsem loni našel dalších pár magorů, kteří by se mnou obráželi šifrovačky, vytyčil jsem si za cíl navštívit jich během roku pokud možno co nejvíc. Svíčky sice beru za poněkud vyšší ligu, ale protože jsme na Tmou i na NaPALMně dopadli nad očekávání dobře (očekávání byla fakt nízká, pozn. red.), vábily mě čím dál víc, a že byly kousek od Brna, svolal jsem tým a přihlásili jsme se.

Původně jsem chtěl o téhle šifrovačce napsat něco krátkého na blog, ale nakonec z toho vznikla reportáž na googledocu určená ke sdílení v diskusním fóru hry. Když už jsem se s ní ale psal, bylo mi líto nepřidat ji i sem, na chřadnoucí blogísek. Čtěte ji však s vědomím, že to nebyl prvotní cíl.

Jsa v šifrovačkovém světě relativním nováčkem mi po každé hře připadá, že mně tedy rozhodně nepřísluší psát jakoukoli reportáž, zvlášť když ani s týmem nedojdeme do cíle, ale volání Alberta Stalloneho po reportážích prvohráčů sedících si na vedení mě potrefilo, tak se pokusím zakejhat něco delšího než jen „díky, super“ v komentářích.

Čas na slavonické blogískové bienále! Co na tom, že jsme letos o tradiční výlet přišli. Co na tom, že na netradičním výletě byli snad všichni mí čtenáři. Z nějakého důvodu je o tento článek zajímáno se, takže rychle na věc. Ve spěchu dokonce vynechám z úvodního odstavce stálici o tom, že už zase nevím, jak se píše.^[1] Vynechaná slovesa, polovětné konstrukce. Snadné.

(Já nikdy nevím, jak začít, zvlášť po takových letech neaktivity, a vlastně se mi ani moc nechce, ale jednou jsem Téjince slíbil, že ji o dění ve výspě brněnské diecese zpravím, so here we are. Slovesný čas stále nejsem ochoten držet.)

Náš^[1] už jedenáctý (jedenáctý!) tamní pobyt byl v něčem tradiční, v lecčem netradiční a v lecčem úplně špatně (tak počkat, to zní povědomě).