Čas na slavonické blogískové bienále! Co na tom, že jsme letos o tradiční výlet přišli. Co na tom, že na netradičním výletě byli snad všichni mí čtenáři. Z nějakého důvodu je o tento článek zajímáno se, takže rychle na věc. Ve spěchu dokonce vynechám z úvodního odstavce stálici o tom, že už zase nevím, jak se píše.^[1] Vynechaná slovesa, polovětné konstrukce. Snadné.

K vlastnímu překvapení pro mě bylo celé tohle dobrodružství ve znamení pohody. U akcí na blind a na punk jsem většinou ten první, kdo nervuje a stresuje, ale tentokrát jsem nasadil přístup „ono to nějak dopadne“ a „však to nějak stihneme“. Na tomto místě bych rád poděkoval svým organisačně a jazykově mnohem schopnějším kamarádům, že mi tuhle bezstarostnou jízdu umožnili, ale stejně se budu dál tvářit, že je to kouzlo místa. Ah, Německo.

Kromě toho by se dalo (alespoň v mém pohledu na) náš výlet na Západ najít několik dalších opakujících se motivů:

• smějeme se s Terkou
• „instapositivní“ (no počkat, to už tu jednou bylo)
• duhové vlajky
• „stěhuju se sem.“
• fysické projevy náklonnosti („vážně, ve dveřích‽“)
• „pojedeme U-binkou?“
• jsme pořád v Brně
• „dělej si, co chceš“
• ztrácíme Lišáka
• „komunitní“^[2]

Výjezd

Příběh začíná na brněnském hlavním nádraží, kde našich pět hrdinů očekává vyhlášení nástupiště vlaku do Prahy.

(No dobře, můj příběh začíná někde na rozkopaném Mendláku, na němž neumím najít zastávku šaliny a motám se s dvousetkilovým báglem jak vítr v pytli).

Ve vlaku domlouváme letní kino (a koho na něj pozvat), neobjednáváme si cheesecake se slaným karamelem a smějeme se hlasu v roztomto. Moje standardní nelibost z pražského nádraží je vystupňována TŘICETIKORUNOVOU jízdenkou na JEDNU zastávku metra; je ale posléze zmírněna plechovkou piva na Florenci a jedním Tělem Kristovým s podmanivým aróma desinfekce na ruce.

Mnichovská etapa

Vystupujeme na mnichovské ZOB (Zvonařka of Bavorsko, pozn. překl.) a jdeme spolu s půlkou města na nádraží na večerní nákup potravin. Odněkud se zjevuje Bláža a tak nás je šest.

V nádražním podchodu kolem nás proudí lidé s duhovými motivy; vrcholí zde nějaký prájd festival a to mě nabije víceméně na celý týden. Duhový klobouček, který mi měl sloužit ke snadnému nalezení v davu, tak svému účelu nedostojí, ale aspoň mi ho někdo pochválí a zjistím, že Slávek neumí německy.^[3]

Spíme v kempu s dokonalou komunitní atmosférou, věčně obsazeným klavírem a ještě před pěti minutami i točeným pivem. Stan s hromadou postelí se průběžně pokoušíme vyměnit za stan s hromadou podlahy. Šlo by to asi lépe, kdybych tušil, kolikátého je. Večer koluje rum, ráno ešus s půllitrem jahod kávy. Pro můj kafemlýnek, vyrobený na mnichovském předměstí, je to malý návrat domů.

Ráno se TZ vypaří do pannakotéky, což je poprvé a naposledy, kde jsou někde napřed. Mě v duchu Slavonic čeká tradiční jedna (1) mše za rok. Sice nerozumím ani slovu, ale aspoň si můžu užívat koncert a tetelit se blahem, jakou nelibost vyvolává duhová vlajka na kostele.

Konečně jedeme U-bahnem (můj vnitřní vláčkista z toho má pokaždé vánoce), který dokonce nestojí TŘICET korun, ale je pokryt devíti­eurovou měsíční bundes­jízdenkou. Do pikolotéky pašujeme flintu v bundě a Slávek pořád neumí německy. Užitné umění, patlanice, absence laviček. Čárku nemám a o pět minut ani kafe.

Na koncertě – duhovém, jak jinak – se shledáváme s Mikym, který odteď zajišťuje střechu nad hlavou polovině výpravy. Zatímco se nad currywurstem hlasuje o jezerech a lanovce, já se těším hlavně na currywurstovou zmrzlinu.

Cesta na kopeček nad vítězným jezerem byla nádherná, no jak jste vůbec mohli uvažovat o lanovce? Zážitek mírně kazí přenosný repráček a nekřupnutelné koleno, mírně vylepšují plátky krávy, mírně zdivňují kosmetické úpravy hory sbíječkou a mírně ztuctovávají moje neustávající insta-storíčka.

Koupání v jezeře jako naprosto dokonalá tečka,^[4] vzácné one-on-one^[5] u ohně jako druhá skvostná tečka a spaní na vytoužené podlaze jako tečka třetí; to máme dokonalou výpustku v poslední kempový večer.

Ne však poslední mnichovský večer, na ten si totiž skupiny prohazují ubytování, protože bydlet v kempu by chtěl každý a strávit noc u Mikyho by taky chtěl každý. Sice to znamená spát v mikrovlnce, ale za ty vafle to stojí. Možná překonají i preclíkovou bagetu a opečený bratwurst.

Vzpomínáte na tu slíbenou currywurstovou zmrzlinu? Tak ta bude fskutečnosti právě bratwurstová. Ale nejdřív další kopec s dalším jezerem, tentokrát olympijské středisko, a strohé odpálkování Češek,^[6] pro něž oplakávám svoji positivní skupinku. Teda ještě víc než doposud. Niterní vláčkista je nadšen šalinou na kruháči.

Vzpomínáte na tu slíbenou bratwurstovou zmrzlinu? TAK TA FSKUTEČNOSTI NENÍ. Kozí s medem však taky odškrtává můj požadavek na divné chutě v kornoutku, což navíc není slavonická věc, ale věc výletu za kozami, takže se to aspoň nějak takhle propojuje. Asi.

V divných chutích pokračujeme při podzimním pikniku na konci července – podezřele levné pivo, banánovo-třešňový nápoj a hořčice v tubě (ne tom hudebním nástroji). Konečně Zuzka – ach jak ta mi chyběla! – a výstava českých architektonických šperků, které nám k mému zklamání nedovolí si nasadit. Surfování v řece, koupačka v řece, sklo v řece. Sklo úplně všude, teda to vratné. Gé-a-té s Té, které mi v tu chvíli připadá jako nejvtipnější věc na světě, než při návratu z tradiční slavonické rybníkové koupačky objevíme točicí se věc, která tuto posici převezme.

Norimberské interludium

Bylo na čase se rozloučit. Zatímco Miky se Zuzkou zůstali ve svém mnichovském bydlišti, zbytek výpravy se jal cestovat do dalekého Hannoveru, do bydliště rodiny Šípkových. S plánovanou zastávkou v Norimberku.

Nestíháme U-binku na nádraží, ale stejně stíháme vlak. #deutschebahn. Hlášení „vyjebe“, které nikdo kromě mě neslyší – asi protože všichni ostatní umí německy. Učíme se mariáš, což je, kdybyste nevěděli, snoubení.

Norimberk je divný. Neumím to vyjádřit přesně, ale je takový nestinný a horký; strom a preclík byste tady hledali marně. Zato byste tu našli věci ze všech těch vykradených kostelů. V podstatě jediná positivní část je insta-friendly kafe v Espressolabu a odjezd.

Hannoverská etapa

Přijíždíme do Hannoveru a k prasknutí narvaným bem pokračujeme do Chánoveru. Přívlastek, který hledáte, zní „barvité“. Íránský (afghánský? perský? mesopotámský?) obchůdek jsme nenavštívili; v naprosto nediversním Rewe ale kromě třešňovo-banánového nápoje konečně nalézám currywurstové brambůrky, o nichž jsem byl po prohledání každého mnichovského obchodu ever přesvědčen, že jsou jen nějaká falešná vzpomínka.

Koupeme se v řece – no považte, město s nábřežím – a učíme se otvírat pivo Fritz-kolu okolními předměty. Bláža v sukni^[7] sklízí všeobecný potlesk a mně se začíná stýskat po dobách, kdy jsem se vlezl do kiltu. Stesk je vbrzku vyléčen místním sekáčem a poněkud velkou sukní s kapsami. Vnitřní vláčkista si libuje v metrošalině, vnitřní potterhead se kochá bradavickou stanicí a neexistujícími nástupišti. Zbytek Ádi oceňuje především kuchařské dovednosti zbytku výletníků a krytého soubistří.

Hamburská podkapitola byla pro vnitřního vláčkistu zklamáním, protože tohle hloupé město nemá šaliny. A nejezdí mu vlaky. A nebyli jsme v U-bince. A vůbec je celkově strašně antiklimaktické. Najít pravý hamburský hamburger je tu kumšt; najít vyhovující kávu se nám nepodařilo. Ve filharmonii slyším jen pískot o vysokém kmitočtu, což je sice otravné, ale aspoň to dokládá, že jsem pořád mladý. Výlet mi trochu zachraňuje výstava fotek z Ukrajiny v pozůstatcích kostela, kterou pro neustálé kvaltování téměř přeskočíme.^[8]

Oproti tomu z Brém mám daleko lepší pocit, ačkoli mě mé nedostatečně kulturní dětství vůbec nepřipravilo na to, že nejslovutnější památkou je zde sloup čtyř disproporčních zvířat. A to je tak všechno, co k tomu zvládnu napsat. Určitě to bylo hrozně zajímavé; v poznámkách (a vzpomínkách) mám ale jen hráškovou polívku, gešu v překvapivě dobré kavárně Jacobs a jak těžké je najít kontejner na sklo.

Repatriace

Do sbírky Pořád jsme v Brně se mohl Hannover zařadit funkční noční hromadnou dopravou.^[9] Jenomže to neudělal, takže svou perfektně rozplánovanou cestu z Reichu do Štatlu začínáme velmi, velmi dlouhým během. Obvyklý nervní Áďa je vmžiku zpět.

Na nočním úprku městem by snad mohlo být něco krásného, kdybychom nebyli obtěžkáni třítunovými zavazadly. A jak to tak bývá, když už s vypětím sil dorazíme na nádraží včas, má vlak samozřejmě zpoždění. #deutschebahn.

Odvážně jsme si nepořídili místenky – někdo by si mohl myslet, že je vlastně div, že jsme si vůbec předem pořídili jízdenky – protože kdo by v noci jezdil vlakem? Očividně hromada lidí, zhruba o pět víc než jeden plný vlak. Možná mířili, jako Lišák, z fotbalu.

Snaha o spánek v uličce. Napjaté sledování kolísajícího zpoždění. Svítání. Běh přes berlínský hauptbahnhof – samozřejmě zase naprosto zbytečný. Sedadlový tetris (nebo možná origami) ve snaze se trochu prospat. Přestup v Praze. Dětské kupé a písničky z pohádek. Náhražka tradiční slavonické fixí kazety. Pro jednou jsme ti otravní lidi s repráčkem my a já jen doufám, že ty dveře jsou neprůhledné a zvukotěsné. Nejsou.

Konečně Brno.

I když v něm jsme vlastně byli celou dobu: