Jo, fakt jsou dvě naráz, protože jsem zapomněl pravidelně vylévat své plody z googledocu sem. Čtenáře lačné kontextu odkážu na stránky hry, snad se i v příštích letech proklikají.

Srovnav loňská oranžová a zelená zadání Dnem jsem nabyl dojmu, že se vlastně tolik neliší a mohli jsme tehdy jít za „experty“. A protože letos to vyšlo tak, že jsme Dnem nepojímali jako zasvěcovací rituál pro nováčky, cítili jsme se odvážně a zelený tým opravdu vypravili.

Abych pravdu řekl, tohoto rozhodnutí jsem po většinu hry litoval, protože po pár delších zásecích (třeba klasicky hned na startu) jsem se vzdal vidiny včasného dosažení cíle a byl jsem přesvědčen, že za oranžové bychom měli daleko lepší šanci. (Kupodivu jsem byl taky u většiny zadání přesvědčen, že to oranžoví museli mít úplně stejné, takže mi uniká, jak jsem k tomu závěru dospěl. Nu což, já jsem v týmu na ty obrázky a jazyky, ne na logiku.)

Tedy startujeme. Jako obvykle nám trvá věčnost nastartovat správná šifrovací centra mozku a zřejmě jsme nepoučitelní, když jako obvykle nejprve vymýšlíme zhulenosti s Hammingovou vzdáleností kytiček nebo kombinacemi jejich jmen. Než dojdeme k tomu, že jde jen o první písmena, působí start už celkem vyprázdněně, ale aspoň jsme to myslím stihli před nápovědou. Start opouštíme mezi zelenými týmy asi jako poslední a s celkem sraženým hřebínkem.

Dvojka je šifra úplně pro mě a je pokořena rychle; odcházíme společně se zbylými ⅖ žjb, které na poslední chvíli sestavily oranžový tým, a které nám ze startu s velkým náskokem utekly.

Obrázky v textu působí jako prototypicky dětská šifra. Přistupujeme k ní proto s despektem, což se nám vrátí, když neustále zapomínáme (nebo přeskakujeme) informaci, že kříž není kostel a slunce není slunce. Taky jsme zpočátku špatně pochopili vagóny a hledáme cosi 4 kilometry vzdáleného od čehosi. Taková trivka, a kolik času nám to sebralo. Oranžjb už je dávno pryč.

U lesoparku chceme nějakou chvíli hrát Fifteen, když už se nám to nepodařilo na NaPALMně. Pak celkem dlouho skládáme mezitajenku, znovu překreslujeme cestu čtvercem a dohadujeme se, co se počítá za unikátní cestu. Naštěstí funguje úvaha „had je tady dvakrát, neměly by teda být i dvě vázy?“ a my tak můžeme ostudně dlouho číst tajenku „POSTNASV“. Netušíme sice, co přesně má být „post“, ale na severovýchod (a taky všude jinde na mapě) je nějaké červené kolečko s nožičkami, které není v legendě, tak se shodujeme, že to asi bude ono, a vyrážíme. Šťastnou náhodou je to přesně ta Válcová Věc™, u níž čeká org.

Na minutu si sedáme, že budeme luštit nějakou zajímavou textovku, a ony jsou to jen instrukce, kudy jít. Hm. Tento typ šifry se mi moc nelíbí; nedává moc příležitost si rozbít nos (alespoň tedy metaforicky). I kdybychom chtěli někam zabočit špatně, prostě se neubráníme vidět, jak jdou všichni ostatní jinam, a přiměje nás to okamžitě zkontrolovat zadání ještě jednou.

V psí šifře nejprve zbytečně rýsujeme sloupečky pro snazší počítání písmen a mezitím si okamžitě všímám všech těch psů. Když nás konečně napadne je třeba i vyznačit, celkem to to Ψ připomíná, takže jen dokeslit, a věřit, že to mám od ruky relativně přesně. Krásná šifra, jedna z mých letošních oblíbených.

Nějaké ty flashbacky z Lamolamů a už jsme Nad Džunglí. V prvé řadě oceňuji báseň, přišla mi fakt dobrá. Šifra už nás tolik nenadchla; mám pocit, že všechno, co jsme s těmi podobnými slovy zkoušeli, bylo daleko zajímavější než prostě jejich první písmeno. Taky nás trochu svádělo 26 veršů, ale na to jsme naštěstí pořád zapomínali a moc se k tomu neupínali. Své oranžové jsme sice viděli odcházet, ale dohnali jsme je na cestě k rozcestníku.

Dvojičky obrázků jsou konečně průchodovka, a i tak mám pocit, že jsme ji mohli vyřešit ještě během prohlížení galerie. Zpětně si myslím, že to měli zelení paradoxně lehčí, protože ta vyplňovací tabulka by nás akorát svedla na scestí. Na to jsme se svedli aspoň při přesunu, pročež krosíme louku, což je nakonec mnohem krásnější procházka než po cestě.

Krutá devítka. Jde na nás ranní spánek a vůbec nevadí, že nejsme v závěru noční šifrovačky. Polehávat v trávě na sluníčku je hrozně příjemné, ale šifru to bohužel nevyluští. Dlouho se upínáme na matematickou krásu těch čísel, i rozměry plánku jsou dvě třetí mocniny. Pak nějakou dobu hledáme opakující se vzory. „Hele a nemůže to být něco ze čtyřky?“ „Néé.“ Hupsík. Tak nějak se smiřujeme s tím, že tady skončíme.

Celkem nás láká rozdělit pruh na dva řádky a hele, ty označené vzory trochu připomínají obrysy písma. Vzpomenuvše na napalmí paraplíčka zkoušíme psací písmo a nakonec, aniž bychom tušili, jaký systém na pozadí je, napůl logikou a napůl silou úspěšně určujeme tvary odpovídající každému číslu. Ale aspoň během cesty si uvědomíme, že asi fakt o to znovupoužití čtyřky šlo. Zpětně jsem zase rád za zelené zadání, které takhle vyhaluzit šlo; nevím, jestli bychom to oranžové dali (ale třeba by nám z něho víc došlo, vo co gou).

Do konce hry zbývá tak hodina? Asi necelá? S cílem už nějak nepočítám, ale co se nestane, než stihnu nalepit čas příchodu a sesbírat si popadané tužky, borci už hlásí, že skoro hotovo. Těší nás krásná rekursivní aplikace šifry na vlastní mezivýsledek. „MŠJZ“ nás vrací na první společnou iNulu a trochu i do hry. Do cíle sice asi nedojdeme včas, ale aspoň to bude podle vyřešené šifry a ne podle zapečetěné obálky.

Že dostáváme zářivě bílý papír jsem sice nějak neurčitě postřehl, ale až uvědomil jsem si to až v cíli, kdy visel vedle ostatních zadání. Šifra je to každopádně krásná; po chviličce nikam nevedoucího měření poznáváme Áčka a světe div se, fakt to k nim stačí jen přičíst nebo odečíst. Zatím nejrychlejší luštění, co kdy žjb provedlo, a radujeme se, že máme ještě šanci. Těšíme se na oranžové kamarády v cíli, aniž tušíme, že jsme je nechali na devítce.

Vyrážíme sice trochu neoptimálním směrem, ale nevadí. Klusáme, abychom měli ještě dost času na cílový úkol. Na ten jsme si zřejmě vybrali výhodné jméno týmu, dvě ze tří písmenek už známe ze zadání. Dohadujeme se tedy, jestli dělat spodní oblouček včelou, nebo jestli je obrácené L dostatečná aproximace J. Načmárám to raději tužkou, kdyby se to kontrole nelíbilo. Naštěstí jí to takto stačí a my se konečně můžeme dát do skvostného fazolového guláše, na který jsem se těšil už od loňska.

A tak jsme prošli Dnem zelení. Sice jsme se do cíle dostali (z těch, co se tam dostali) poslední a těsně před koncem, ale beru jako úspěch, že vůbec. Moc děkujeme organizátorům za spoustu pěkných šifer i hezkou trasu a těšíme se zase za rok.