Milý deníčku,

ptáš se mě taky, jak se mám — jak se má člověk, když je sám…ý konec listopadu a on má už tak měsíc pocit, že musí být konec semestru, protože jak jinak si vysvětlit to vyšťavení? Snad klasickou podzimní depkou, kterou jako by poslední dva roky přes samé kovidy nějak zapomněl prožívat.

Ono svést všechno na podzimní depresi je vlastně super. Protože vím, že to přejde. A že věci asi ve skutečnosti nejsou tak ponuré, jak se zdají. A že tudíž stojí za to si všímat i těch positivních a milých střípků, díky kterým se z podzimu nezblázním. Třeba těch pár dní, kdy podzimní listí vypadá tak nádherně, že se proklínám, že jsem se stále nenaučil malovat.

(Čtenáři už je jasné, že to zase bude totální slátanina a dělá si další čárku k „bipolární“.)

Já nevím, čím to je, ale když potkám nějaké své bývalé studenty a zeptám se jich, co si ze sanskrtu pamatují, všichni si vzpomenou na vihagaḥ patati – „pták letí“.

Čas na slavonické blogískové bienále! Co na tom, že jsme letos o tradiční výlet přišli. Co na tom, že na netradičním výletě byli snad všichni mí čtenáři. Z nějakého důvodu je o tento článek zajímáno se, takže rychle na věc. Ve spěchu dokonce vynechám z úvodního odstavce stálici o tom, že už zase nevím, jak se píše.^[1] Vynechaná slovesa, polovětné konstrukce. Snadné.

Nové studium – nový blogísek!

(Já vím, Terko, já vím – to německo^gr. fakt je rozepsané, ale tohle ze sebe potřebuju dostat dřív. A taky začít novou blogovací etapu in-character nějakým nesmyslem a ne hned na mé poměry příčetným kronikářským zápiskem.)

Je fajn být zase prvák. Je fajn cítit se zase jako prvák. Nové neprozkoumané budovy, noví neprozkoumaní lidé; ježiši Adame to tam takhle napsat nemůžeš. Začínám od nuly – tady nikdo nejsem, ne tak jako u nás. Vyjukaný bezejmenný prvák, co neví, jak se půjčují knížky v knihovně, nadšený si poprvé půjčit knížky v knihovně – a přesto s jakýmsi klidem a nadhledem starého mazáka, co už má svých pár let odstudováno. Akorát jinde.