Milý deníčku,

ptáš se mě taky, jak se mám — jak se má člověk, když je sám…ý konec listopadu a on má už tak měsíc pocit, že musí být konec semestru, protože jak jinak si vysvětlit to vyšťavení? Snad klasickou podzimní depkou, kterou jako by poslední dva roky přes samé kovidy nějak zapomněl prožívat.

Ono svést všechno na podzimní depresi je vlastně super. Protože vím, že to přejde. A že věci asi ve skutečnosti nejsou tak ponuré, jak se zdají. A že tudíž stojí za to si všímat i těch positivních a milých střípků, díky kterým se z podzimu nezblázním. Třeba těch pár dní, kdy podzimní listí vypadá tak nádherně, že se proklínám, že jsem se stále nenaučil malovat.

(Čtenáři už je jasné, že to zase bude totální slátanina a dělá si další čárku k „bipolární“.)

Jenomže já ty slátaniny někam vypustit musím. Co jsem opustil garbáž, trpím přetlakem nesmyslů, které musí ven. Sice jak jsem zvyklý neustále ze sebe chrlit každou blbost, co mě napadne, by mi asi prospělo chvíli prostě držet ústa, ale na druhou stranu – psát to sem vyjde skoro na stejno.

Zvažoval jsem troubit své kusé myšlenky na nějaké mikroblogovací platformě, ale upřímně řečeno – vždyť já to píšu hlavně pro sebe. Jestli to zajímá i mé tři kamarády a náhodného kolemjdoucího – super (a když napíší i komentář, tak skáču do stropu radostí) – ale nemá to ten punc tvorby obsahu určeného pro konsumaci jinými lidmi.

(Hm, to se mi článek vydal úplně jiným směrem, než jsem zamýšlel. A fakt jsem střízlivý! Takže když už jsem se pevně zařadil do Kdo by psát chtěl, ale neměl by, konečně můžu nestrukturovaně vychlit ty milé střípky sesbírané za poslední měsíc.)

Viděl jsem Mikyho, a kdyby vás to zajímalo, tak mu nový účes fakt sekne. Viděl jsem Aničku a taky jí to sekne. Snad zase brzy uvidím nějakou část zbytku třídy, ať už jí to poseče, nebo ne. Děcka z lontu už jsem neviděl tak dlouho, že mi začínají chybět; ale aspoň se od nich občas dozvím o nějaké lákavé nabídce se vším praštit a jít pect chleba do Tyrolska.

Zase trochu čtu a jsem za to vlastně vděčen těm půlhodinovým cestám trolýbem. Zatím jazyovědné knihy, ale brzo se snad konečně dostanu i k té Zeměploše, v níž jsem na straně šest. Nejpozději asi po tom, co budu muset všechny jazykovědy vrátit do knihovny. A to bude brzy, protože tu nejtlustší, kterou čtu až jako poslední, si jako jedinou samozřejmě někdo zareservoval a tak si ji nemůžu prodloužit. Přirozeně se čte ze všech nejhůř, ale našel jsem v ní jeden krásný citát:

Jazyk je šat plný záplat střižených z vlastní látky.

Abych pravdu řekl, nadšení ze studia jazykovědy docela opadlo, byť stále doufám, že je to jen přechodný podzimní pocit. Začínám chápat, co mělo znamenat, že „v Brně nejsou lidi, kteří by stáli za poslech“. Navzdory tomu se i tady se najdou střípky, na které se vyplatí vstávat na osmou (nebo na dvanáctou).^[1]

Daleko víc jsem zklamaný z FI, a tentokrát si nemyslím, že by to byla podzimní záležitost. Inspirován řečtinou jsem na toto místo měl vybraný citát „do týchž řek vstupujeme a nevstupujeme“. V té chvíli to mělo úplně jiné vyznění než teď, když spíš nevstupujeme. Řeky nějak netečou. Nebo utečou.

Tak asi k míň kryptickým věcem. Byl jsem poprvé na TMOU! a už se těším na asi pět dalších šifrovaček. Povedlo se mi přišít urvanou, uhh, urvané… tu část na batohu, co jde přes rameno. Popruh? Nepovedlo se mi zašít rifle, ale naštěstí si stejně musím pořídit nové, menší. Pořád hubnu, což se projevuje mimo jiné tím, že žeru celé kelímky zmrzliny na posezení. Nepovedla se mi majonesa. Povedla se mi krkovice, což je velká historická událost, protože je to nejen poprvé v životě, co jsem ji dělal, ale taky jedl.^[2] Konečně jsem dohrál Gothic, vlastně taky poprvé.

Jak vidno, „žij tak, aby bylo co psát na blog“ mi moc dlouho nevydrželo. Nebo možná žiju a stejně o tom nepíšu na blog. Snad že bych si připadal trapně a neuvěřitelně staře, kdybych se tu nadšeně rozepisoval o dni který sestával z… přípravy kachny. I když to byl rozhodně jeden z nejvýraznějších positivních střepů.

Takže vlastně jo. Milý deníčku, čtvrtil jsem kachnu před publikem. Z vývaru mám radost. Naprosto jsem se té kačeny přežral. A především miluji své kamarády!

Pamatuješ si, jaks mi kdysi do komentáře psala o emerging adulthood? Nelekej se; ještě ne, ale už se to setsakramentsky blíží. Aspoň že nikdy nedosáhnu na hypotéku a to mi dává naději na věčné mládí. I když, mládí. Pokladní po mně nechtěla občanku, i když na ni pokladna výstražně zapípala. A to jsem byl oholený!

Zpět k hezkým věcem a praesentu historicu, protože mi nějak víc sedí. Je pozdní večer^[3] a v čajovně se dostávám do potterovské nálady,^[4] která mě provází ještě hezkých pár dní. Brečím u filmů, i když je vidím už popáté.^[5] [6] Žiju soundtrackem a po sto letech objevuji “repeat one”^[7] a své dirigentské alter-ego. Udržujte Brno divné.

Tip na podzimní večer: šípkový čaj s citronem a tequilou.

Tak. Chuť se vypisovat = nasycena. Jen škoda, že je to takové pochmurné.