Já nevím, čím to je, ale když potkám nějaké své bývalé studenty a zeptám se jich, co si ze sanskrtu pamatují, všichni si vzpomenou na vihagaḥ patati – „pták letí“.

Užívám si sanskrtění, protože to znamená příjemný večer překládání se svíčkou a sklenkou vína. Užívám si sanskrtění, i když to znamená chodit na osmou, což vlastně kvůli brněnské ranní špičce znamená chodit na půl osmou, a cítím jakousi sounáležitost s hloučkem lidí vystupujícím na Úvoze s termohrnkem kafe v ruce. Užívám si sanskrtění, i když by ten jazyk i písmo klidně mohly dávat ještě trochu víc smyslu.

Nadávám na dva a půl tisíce let staré mraky, a to jsem teprve u indikativu presentu. Naučit se koncovky mi nikdy nedělalo moc problém, ale asi jsem se zatím učil jen jazyky, které v nich měly pořádek. A to klasická řečtina není. Nebo ho tam nespatřuji – zatím? Rozčiluje mě, že se ἐ a ἑ od sebe nejde bez mžourání rozlišit. Částečně si ale užívám i řečtění, protože i k němu patří překladové večery s vínem.

Nechápal jsem, proč by se někomu nerozvitá věta o ptáku vštípila natolik silně, aby to bylo jediné, co si z kursu pamatuje. Možná už to chápu. Možná za pár let budu odpovídat stejně.

Vihagaḥ patati.

Pták padá.