Šel jsem napsat pochmurný listopadově-prosincový článek, jenomže jsem zjistil, že přesně takový už je napsaný a zveřejněný. Před rokem.

A tak jsem se rozhodl sepsat veselý a život oslavující článek, který byl dokonce rozepsaný! Naneštěstí se mi ukrutně nechce přetavovat neuspořádaný odrážkový seznam v širokým (nebo aspoň úzkým) obecenstvem čitelnou prózu, neboť kýžený therapeutický efekt mělo už vylití si srdíčka do neuspořádaného odrážkového seznamu.

A ačkoli všechny články píšu vlastně především pro sebe, tenhle je extrémně do sebe zahleděný. A není to článek. Ale chci ho tu mít. (A možná vymyslet nějakou ochranu heslem.)

Kdo by to byl čekal. Zdejší publikum snad už tuší, že pro kontext si musí prohlédnout šifry na stránkách hry.

Životu, který je bojem, je jeden rok, a tak je Tmou první šifrovačkou, na níž jsme byli jako tým podruhé. Přirozeně jsme byli zvědaví, jestli jsme se za tu jednu šifrovací sezónu něco naučili a dojdeme dál než loni, kdy jsme se odvážili zúčastnit jen proto, že nebyla kvalifikace.

Byl jsem přesvědčen, že kvalifikací vůbec neprojdeme – luštili jsme bez nejzkušenějšího člena (který se jako deus ex machina na jednu šifru objevil on-line) a po Lamolamech s nakřáplým zdravím a/nebo v kocovině. Po velmi pomalém startu nám ale sedly výseče a děravé bludiště, tak jsme se umístili nad očekávání vysoko nad čarou.

Jestli už se vzdáváte naděje, že tu někdy bude něco jiného než zápisky ze šifrovaček, tak sice činíte v zásadě správně, ale když budete do Slávka kopat, aby poslal fotky, tak ten Berlín fakt napíšu! Do té doby budete muset vzít za vděk mému zápisku z prvního ročníku Monologu.

Když jsem se na Monolog poprvé prokliknul z šifrovačkového kalendáře, řekl jsem si jen „no toto“ a okamžitě ho vypustil z hlavy, protože přece nemíním jet kamsi do Pr*hy sám samotinký bez týmu testovat jakýsi experimentální koncept, to ne, tam se jezdí jen na profláklé hry, jako je Bedna.

Omlouvám se oběma zklamaným čtenářům, kteří čekají na nějaký pro ně relevantní článek. Slávkovy fotky z Berlína stále nikde, takže se budete muset spokojit s další šifrovačkovou reportáží, tentokrát ze hry Svíčky.

„Svíčky jsou těžké.“ „Svíčky jsou drsné.“ „Svíčky jsou zhulené.“

Poté, co jsem loni našel dalších pár magorů, kteří by se mnou obráželi šifrovačky, vytyčil jsem si za cíl navštívit jich během roku pokud možno co nejvíc. Svíčky sice beru za poněkud vyšší ligu, ale protože jsme na Tmou i na NaPALMně dopadli nad očekávání dobře (očekávání byla fakt nízká, pozn. red.), vábily mě čím dál víc, a že byly kousek od Brna, svolal jsem tým a přihlásili jsme se.

Původně jsem chtěl o téhle šifrovačce napsat něco krátkého na blog, ale nakonec z toho vznikla reportáž na googledocu určená ke sdílení v diskusním fóru hry. Když už jsem se s ní ale psal, bylo mi líto nepřidat ji i sem, na chřadnoucí blogísek. Čtěte ji však s vědomím, že to nebyl prvotní cíl.

Jsa v šifrovačkovém světě relativním nováčkem mi po každé hře připadá, že mně tedy rozhodně nepřísluší psát jakoukoli reportáž, zvlášť když ani s týmem nedojdeme do cíle, ale volání Alberta Stalloneho po reportážích prvohráčů sedících si na vedení mě potrefilo, tak se pokusím zakejhat něco delšího než jen „díky, super“ v komentářích.

Protože jsem již klasicky naznal, že ty delší články moc nedávám, respektive se mi do nich většinou dvakrát nechce, pozohýbal jsem orloj na méně otravné psaní těchhle mikropříspěvků a třeba mi to půjde líp.

(protože to naposledy dopadlo skvěle, že)

So, currently in my life:

• esej: vzdaná
• nový semestr: bych bral tak za měsíc
• čtu: Because Internet: Understanding the New Rules of Language (je to super!)
• zeměplocha: strana cca 100
• do týchž řek: vstupujeme^[1]
• krabice: nemňouká

(no, doufal jsem v lepší první článek roku, ale není každý den rok posvícení)