Jestli už se vzdáváte naděje, že tu někdy bude něco jiného než zápisky ze šifrovaček, tak sice činíte v zásadě správně, ale když budete do Slávka kopat, aby poslal fotky, tak ten Berlín fakt napíšu! Do té doby budete muset vzít za vděk mému zápisku z prvního ročníku Monologu.

Když jsem se na Monolog poprvé prokliknul z šifrovačkového kalendáře, řekl jsem si jen „no toto“ a okamžitě ho vypustil z hlavy, protože přece nemíním jet kamsi do Pr*hy sám samotinký bez týmu testovat jakýsi experimentální koncept, to ne, tam se jezdí jen na profláklé hry, jako je Bedna.

Ale za nějaký čas mi napsal Kormi, s nímž jsem tu Bednu šel, že jde monologovat a jestli to plánuji taky. Yenya to shledal „zajímavým“. V seznamu účastníků jsem poznal nějaká jména z těch známých her. A najednou to přestalo vypadat jen jako „jakýsi experimentální koncept kdesi v Praze“ ale jako „experiment, jehož bych se možná chtěl zúčastnit taky“. Asi to o mně neříká nic hezkého, ale pochopte, že hlavní město fakt nesnáším a jezdit tam je pro mě za trest.

Vstával jsem ve čtyři.

Vstával jsem ve čtyři, což je čas, kdy je pravděpodobnější, že teprve půjdu spat.

Vstával jsem ve čtyři, což je čas, kdy se k nádraží musíte dopravovat rozjezdem, protože šaliny ještě nejezdí, což jsem zjistil až ráno a bál se, že proto ten vlak ani nestihnu. Stihl.

Na pražském nádraží jsem se nečestně a nesportovně zavěsil za jiné účastníky od pohledu a s hrůzou si uvědomil, že v týmu nikdy nejsem navigátor (a z dobrého důvodu). Vyzvedl jsem obálku, zabral lavičku a začal se mazat opalovacím krémem, což v té chvíli vypadalo hrozně nepatřičně, ale přece se s tím nebudu později zdržovat od luštění. Celkově bylo zajímavé pracovat s tím, že tu nefunguje žádné „chvilku luštěte, já se najím/převleču/prospím/poklidím v šifrovací tašce“.

1 (start). A teď se jenom rozhodnout, jak se efektivně luští více šifřiček v jednom člověku. Zkoušet mezi nimi střídat, nebo radši hledět na jednu, i když dlouho nic nevidím? Jako roztěkaný člověk volím to první. Moc chci dát tu mřížku 3×3; ale po objevení, že je tam celá abeceda, už nic zajímavého nenacházím. Básnička má 26 slov, špatně obarvené nožky mi podtrhnou „na“ „znamení“, tak to bude ZASTÁVKA na osm, nebo VÝSTUP na šest. Tykadla bez obalu semaforují, tak zkouším kombinovat ruce semaforů, ale rozpadne se to hned na prvním písmeni. Věděli jste, že ten panáček se dívá na vás, takže má levou ruku vpravo? Tempery mají sice jednodušší barvy než stonožka, ale nejsou to žádné základní, v co bych je tak smíchal – a tajenku objevuji nejrychleji z těch startovních. Z barevných slov zkouším brát ta písmena, jejichž stonožková barva odpovídá, než si všimnu, že jich je ve slově víc a binárka je jasná. Hm, tak ZASTÁVKA to není; možná je nepravidelné i Z skrze ty křivé nohy nebo že je na konci? „Znamení na šest“, aha jasně.

2. K papírku s dalším stanovištěm můžu podotknout jen to, že aplikace asi neumí ty zkrácené odkazy číst z vyhledávacího políčka (a nenašel jsem, kam jinam to zadat), ale popisek je dostačující. Hele, tady to „znám“ – byla tady šifra na Bedně.^[1] Vytahuji čtverečkovaný papír a pak mi dojde, že mám telefon s fotoaparátem a nemusím to s překreslováním moc hrotit. Nakonec i moje nevyhrocené čmáranice úplně stačí na to dát to na stojáka, byť je tu a tam něco převráceně. V týmu nejsem ten na prostorovou (či plošnou) představivost.

3. Sednout si na do té doby ještě příjemné sluníčko se ukázalo jako nesprávné rozhodnutí, protože šifry očividně přitvrzují. V týmu jsem ten, který zadává spočítat věci (a občas to dokonce i sám dělá), což se mi tady šeredně vymstilo, protože značek je 64, přechodů a otoček je po osmi a levotočivých zatáček je 26. Jaká zhulená mřížka tohle bude? (Hm, ty mezery jsou různě dlouhé, ale na to se nebudu upínat, to určitě vyplyne časem.) Říkám si, jestli si se sebou nepovídám moc nahlas; já asi neumím přemýšlet potichu. Nebo přemýšlet. Svůj dlouhý zásek přisuzuji čistě tomu, že nejsem ten, kdo zkouší na šifry jít graficky (vlastně si nejsem jistý, jestli někoho takového v týmu máme), ale i po objevení správného řešení mám jisté pochybnosti o rozdílu mezi přikázanými směry a zatáčkami, mezi kruháči či mezi otočkou a slepou.

4. Hezká oddychovka; mrzí mě jen to, že zřejmě šla ubít zkoušením všech možných směrů. Já jsem se k tomu samozřejmě nesnížil (čti: byl jsem líný), i když by mi to vyřešilo křížení (myslím) vdolku a slevy, ale v týmu jsem ten na jazykové a slovní šifry, takže mi zanedlouho přišlo podezřelé, kolik %lev% tam je, a už to jelo. Tady jsem předběhl Kormiho, který mi utekl na dopravních značkách. Mít v týmu Čecha se dle zkušeností slovenských kamarádů fakt vyplatí.

5. Moc pěkná šifra… jak jsem zjistil o mnoho hodin později povídaje si při přesunu s dalšími lidmi. (Poznámka bokem: bylo moc fajn, že měl člověk příležitost si o šifrách popovídat s cizími lidmi ještě před koncem hry.) 82 písmen je hloupý počet, ale 81 přechod mezi nimi, hmmm! A někde to jde postupně, někde to skáče víc, někde zpátky… žádným způsobem jsem tu ternárku nevytřískal a šel se spojovat. Udělali jsme si frekvenční analysu a – jsem v týmu ten, který chce věci počítat, ne však už nutně ten, kdo v tom potom něco vidí. Ani v pěti nás netrklo, proč je T a E jen jedno, a jali jsme se doplňovat písmenka do čtyř výskytů. „To je 22znaková tajenka a s takovými docela příjemnými písmeny“ – no jak by taky ne, když nejvíc je těch nejkratších, která jsou nejkratší právě proto, že jich je nejvíc. Překvapil (a pobavil) mě deadovací automat, jen byl trochu nedočkavý, a než jsem našel číselník, zavěsil.

6. Šifra hezká a jednoduchá (nebo aspoň mně sedla) a zasmál jsem se u ní. Nedošel jsem akorát na finské město, ale bylo jasné, že to bude začínat nebo končit na „pere“, takže byly jen dvě možnosti. Tvrdým papírem šifra nabádala na stříhání (a bylo by to asi i rychlejší, než si půlkartičky překreslovat na folii), jenomže když mám jen jednu kopii zadání, tak do něj střihnout prostě nerisknu.

7. Vím, že jsem si už dřív snažil na mentální lušticí check-list zapsat „podívej se kolem sebe“, ale zřejmě jsem si to dostatečně nevštípil. Nevím, jestli mám právo být naštvaný, že to šifra aspoň nenaznačila, ale jako zradu to trochu vnímám. Připojil jsem se ke dvojici, která měla všechno až po dvojtečku, tak jsem doufal, že čerstvý pohled to pomůže doluštit – a sice padl návrh hledat ta nerozšifrovatelná písmena znovu na budově, že dostaneme nějaké obrázky, ale bohužel jsme hledali jejich původní, zašifrovanou podobu. Takže bohužel dead, ale aspoň jsem si chvíli užil zvuk varhan.

8. Po cestě potkáváme kus nálepky z obálky se zadáním, a začínáme mít neblahé tušení. Dohledávka se dlouho nedaří, tak jiný jednočlenný tým volá orgům a zjišťujeme, že zadání opravdu někdo sebral. Logika říká, že se s tím u městské hry musí trochu počítat, ale stalo se mi to poprvé a jsem rozhořčený a smutný, jací jsou lidi prevíti. Navíc jsem tím pádem na konci hry trochu zklamaný, že se stonožka nevyužila jinde než na startu.

9. Svým způsobem jsem nakonec rád, že jsme byli nuceni osmičku „kontumačně“ deadnout, protože devítka se mi dost líbí. Vyrábím mřížku, a protože už stejně dochází čas, nebráním se spojovat s předchozími souputníky, ačkoli bych jinak asi ještě zkoušel pracovat sám. Poprvé to spojování k něčemu je, přicházíme na princip a za pomoci folie rychle luštíme. Sice jen druhé slovo (jako mentální pozůstatek z předchozích zkoušených postupů nás zajímal jen cílový bod), ale to k vyhledávání v mapě funguje dostatečně. Zapisujeme odchod minutu před koncem hry veskrze spokojeni, že jsme to dali, i když už zřejmě nebodovaně. U pomníku čteme, že cíl je skutečně ta hospoda, do níž všechny ty okolní týmy šly, tak jdeme taky. Heslo se už ani nepokouším luštit.

K mému zklamání nikdo z mých známých do cíle nedorazil. Loučím se tedy se svým dočasným týmem, klopím jedno pivo, pohoršeně na něj hledám hotovost (jakože eh?? V Brně jsem spodní limit na platbu kartou nezažil roky) a vydávám se na běh na nádraží. Cestou se nestačím divit, že jim tady na náměstí jezdí auta. Chci stihnout vlak v devět, stihnu ale dokonce doběhnout na Florenc na autobus o půl deváté. Jízdenku platím na úplně poslední chvíli ve frontě a cítím se špatně, že vedle sedící slečna teď musí sedět vedle durch propoceného týpka. Cesta moc neutíká, knížku jsem nechal v batohu a nabíjecí kabel zřejmě na Florenci, ale v Brně jsme dokonce s předstihem. V rozjezdu nablito, #StayBrno.

Abych zhodnotil hru a její koncepci nějak celkově – za mě docela dobrý. Šifry mi připadaly v pohodě luštitelné, i když se mi to často moc nedařilo; vlastně jsem je čekal mnohem těžší. Hra pro jednoho podle mě rozhodně obstojí a krásně se na ní ukázalo, co vlastně našemu týmu přináším (kromě vybavení toho není moc).

Snad je to špatnou taktikou na mé straně, ale spojování za mě příliš nefungovalo. Obecně, i s týmem, mám tendenci deadovat hrozně pozdě, protože věřím, že mám pořád co zkoušet a na něco dojdu. Podobně jsem hledal parťáky až v momentě, kdy jsem všechno prošel zleva zprava a už jsem fakt nevěděl – jenže v té době už byli na stanovišti ke spojení buď:

• podobně dlouho zaseknutí lidé, kteří už taky „zkusili všechno“, nebo
• méně výkonní šifrátoři, nebo naopak
• daleko výkonnější šifrátoři, jimž jsem byl houby platný.

Potvrdila se mi tak obava, již jsem měl před hrou – buď vím, a nemusím se spojovat, nebo nevím, a spojuji se s lidmi, kteří taky neví. Osobně bych daleko víc než možnost se spojovat ocenil nápovědy, jež by mi umožnily hrou projít o samotě a s méně deady. Snad by mi fakt pomohlo spolknout pýchu a zkusit se spájet dřív – na devítce nám to fungovalo. Zkusím příště; doufám, že nějaké bude. Zní ten konec moc kriticky? Tak považte:

Vstával jsem ve čtyři.

Vstával jsem ve čtyři a udělal bych to znovu.