Kdo by to byl čekal. Zdejší publikum snad už tuší, že pro kontext si musí prohlédnout šifry na stránkách hry.

Životu, který je bojem, je jeden rok, a tak je Tmou první šifrovačkou, na níž jsme byli jako tým podruhé. Přirozeně jsme byli zvědaví, jestli jsme se za tu jednu šifrovací sezónu něco naučili a dojdeme dál než loni, kdy jsme se odvážili zúčastnit jen proto, že nebyla kvalifikace.

Byl jsem přesvědčen, že kvalifikací vůbec neprojdeme – luštili jsme bez nejzkušenějšího člena (který se jako deus ex machina na jednu šifru objevil on-line) a po Lamolamech s nakřáplým zdravím a/nebo v kocovině. Po velmi pomalém startu nám ale sedly výseče a děravé bludiště, tak jsme se umístili nad očekávání vysoko nad čarou.

(Tohle bude ta chvíle, kdy přepnu do vyprávěcího présentu.)

Statek nás na hru tipuje někam k padesátce, takže nemůžeme nic než zklamat. Při cestě na start narychlo dokupujeme karimáti a deštník – tým je očividně ve formě. Se šifřičkami usedáme v Rozkvětu a já dělám to, co vždycky, když mám před sebou hromadu malých šifer – skáču od jedné ke druhé, aniž bych se nějak výrazně posunul u kterékoli z nich. Po pár pokořených šifrách posíláme Berťu na jih a já se s vidinou bezplatného záchoda na FSS hrnu na Komenského náměstí.

Po telefonu se dozvídám, že to asi bude do kruhu. Spekulativně mířím na Moravák (který, jak po cestě zjišťuji, vlastně máme vyluštěný) a za divadla. Tehdy mi umírá telefon, tak doufám, že jde jen o barvy (naštěstí jsem potkal červenou) a nemusím mít natočené přesné časování. V této době jsem ještě z nějakého důvodu přesvědčen, že z blikajících věží teprve dostanu heslo do tajenky a že hesla z šifřiček slouží čistě k zadávání do Infa.

Vracím se k týmu, který už tuší hodiny; že se to jmenuje Orloj si nikdo nevšiml. Vcelku rychle si tipujeme a následně ověřujeme přiřazení barev ručičkám. Neznalí brněnských pověstí a přídomků světových stran správně určujeme poledne a v šalině potkáváme Yenyu, což nás po pozvolném startu trochu uklidní ohledně našeho pořadí.

Dělíme se a hledáme šifru všude možně kolem Mendláku. Zahrada rázně pochoduje na parkoviště, orgů v reflexních vestách mávajících na něj šifrou nedbaje. Krabičku s pastelkami přebírám já, pomyslím si něco o tom, že si přece psací potřeby nosím vlastní, hodím ji do tašky a okamžitě na ni zapomenu. Že jsme něco dostali, tak efektivně ví právě jeden člen týmu.

Cestičky padají vcelku rychle (a to se ví, že jsme taky začali s Jen počkej). Na Dřevostavbě (jejíhož jména si opět nikdo nevšiml) máme štěstí na altánek – v něm se to na stole bude dřevostavět pohodlně. Zřejmě jdeme barvit šipky, tak aktivně vytahuji svoje pastelky, a když dlouho nemůžu najít zelenou, ozve se Patrick, že přece máme nějaké od orgů. Se zraněnou pýchou je poprvé otvírám a v duchu se proliskávám, že jsem obdržený artefakt neprozkoumal hned. Pak už na řešení přicházíme rychle, a než stihneme barvy přiřadit čtyřem živlům, najde je někdo v mapě.

U Kapitalismu bezděčně paralelisujeme (a říkáme si, že bychom příště mohli i děčně). Řecký bůh je Dius, haha, chápeš, protože se to skloňováním mění. Aha, no ale fakt.

Cestou na paintball přemítám, jestli bude stanoviště nějak tematicky používat s barevné náboje, a dochází mi, že už jsme vlastně za čtyřkou. To loni byla prokletá Nábojnice, a za ní pro nás neméně prokletý graf. Čekám proto zásek. Ten naštěstí nepřichází, a ani k tomu nepotřebujeme nějakou mezitajenku pro lamy, ts.

V básni okamžitě poznáváme myš a sýr a dláždíme vyjmenovanou cestičku. Hodnou chvíli se to snažíme přenést na mapu, než někdo vykoumá, že se ta obojetná písmenka tak jako hezky sdružují. „Jak je to letos všechno barevné, tak jsem zapomněl, že pořád existuje morseovka“.

U vysílače si úplně zbytečně sedáme. Přijde mi to podezřele snadné a obrňuji se před nějakou kruťárnou na dalším stanovišti. Čtverec dostáváme jen v jedné kopii, z čehož usuzuji, že a) hra je doposud lehčí, než orgové čekali, a b) je před námi strašně moc týmů.

Šifra je to hezká a jednoduchá, ztěžujeme si ji proto sami. Zahrada pravítkem měří a od oka rýsuje. Obvykle o čtvereček vedle. Zbytek týmu se snaží sečíst čísla na papíře, jestli vyjde celý čtverec. Nevyšel nikomu. Na řešení to ale nemá vliv a za chvíli vyzvedáváme pokračování. Hned je vidět problém obarvení mapy a mřížka, jenom to udělat. Nechávám to na klucích a liše doufám ve čtvrthodinu spánku.

Na Závodě si všímám příčestí a vypadá to jako logická úloha na přiřazení pohlaví. Filip má mezitím hotová pořadí a binárka z toho kouká tak okatě, že se tomu na deváté šifře nechce věřit – vždyť takhle daleko jsme se loni nedostali. Ale jsme teprve na druhém vrcholu, podle barev kolíků asi budou čtyři, tak to bychom mohli být teprve v půlce. Teď se to určitě přiostří.

Přichází Aula. Nejdříve určujeme, kde číst tajenku – podezřele se to podobá vysílačům na letošním Palapeli. Po nějaké době nám dochází pořadí nanášení jmen na n-úhelníky a posléze i písmenek na pastelky. Shodujeme se, že je rozumný požadavek přiřadit každé slovo právě jedné pastelce a snažíme se k šifře přistupovat jako k logické úloze: pokud na tuhle musí přijít „abeceda“, pak už nikde jinde nesmí vyjít „děda“. To by spolu s tím, jak jsou rozmístěna vyplněná písmena na pastelkách, že přiřazujeme čtyři „barevné“ abecedy a že slova se souhlasící tečkou nemůžou být na stejné pastelce, mohlo vynutit jedinečné řešení.

Očividně je to ale spousta práce, takže se většinu noci snažíme vymýšlet heuristiky a efektivní způsoby representace omezení, místo abychom se o krok vrátili a hledali nějaký externí systém. Vím, že bych se měl jít prospat, ale když se o to část týmu pokoušela, málem ji zajelo auto.

Z rána prohlašuji, že mě to už systematicky nebaví a jdu to nasázet podle citu: tady mi nutně vychází A–F, takže sem chci G–L, sem M–S a sem T–Z. Protože už je světlo a na pohozené pomůcky je vidět i bez nasvícení čelovkou, Berťa konečně objevuje ten správný barevný vzor a můžeme si mlátit deskama o čelo.

Zmrzlí od Bobravy oceňujeme zahřívací krpál na další stanoviště. Šifra by byla úplně jako stvořená pro mě, ale z nedostatku spánku nám trvá docela dlouho. Mezitajenka? Jaká mezitajenka? A to jsem se ji dokonce snažil hledat na správném místě. Ještě dýl než luštit trvá ověřit, že naše doscrabblená tajenka je správně, protože se to zdá jaksi daleko; věděli jste, že Tmou žádný limit na vzdálenost stanovišť nedeklaruje?

Agónie vypadá takhle dopoledne dost natřískaně, tady asi skončíme. Jé, mezitajenka, no už bylo na čase. Analytické duo Zahrada a Filip se šifry zhostí s takovou vervou, že ani nestihnu usnout a už se vydáváme na zvonici v těsném závěsu za LEGem, jimž jsme celou hru utíkali, než nás předběhli na Aule. Na Strojopis dorážíme asi čtvrthodinu před koncem hry. Nechceme to oficiálně vzdávat, tak aspoň pro cvik počítáme věci a nalézáme shodné řádky.

Představte si naše překvapení, když jsme se našli na dvacáté příčce. Při druhé účasti jsme takové ambice rozhodně neměli a očividně jsme po celou hru měli víc štěstí než rozumu. Ale s nově nabytým sebevědomím jsem se stejně po prohlédnutí zbytku šifer neubránil pocitu, že nezaseknout se na Aule, měli bychom moooožná malou šanci dojít i do cíle. (Jasně, že neměli. Tak aspoň k modrému kolíku do sbírky.)

Závěrečné náhodné postřehy:

• Celkově mi hra přišla lehčí než loni a nevím, jestli byly šifry objektivně jednodušší, nebo k tomu stačí naše pouhá roční šifrovací zkušenost, nebo jsme prostě měli víc štěstí. Každopádně si nestěžuji.
• Neviděli jsme skoro žádné mezitajenky a kromě Agónie to bylo krásně luštitelné i bez nich. U Rozcestníku a Poutníka nás potěšilo, že jsme sami došli na ten prozrazený princip, u Auly by nás to asi jen víc zmátlo (a nebo taky možná ne).
• Pastelky byly super. Hrozně mě bavilo, že najednou nebylo magické číslo jen 24, ale taky (a snad i víc) 16.
• Doufám, že se barevněpermutační abeceda ještě někdy vrátí, pomůcky mám důkladně zalaminované.
• Mám hroznou radost z překonaného, zatím asi nejdelšího zákysu, a že jsme se dostali i přes těžkou Agónii (a nezkazí mi ji, že jsem na tom neměl žádný podíl; určitě za to vděčíme mému pomelu).
• Začínám mít dojem, že naše pravidelné zákysy nesouvisí s šiframi, ale s hodinou. Dejte nám ve tři morseovku a do sedmi ji budeme luštit jako binárku.
• Po roce existence týmu si myslím, že „si to dobře sedlo“ a moc se těším na všechny další šifrovačky v téhle sestavě.
• Po roce existence týmu mě baví, že jsme pořád stejný paka a máme se při (nebo aspoň po) luštění čemu smát.

A úplným závěrem: orgové, děkujeme. Byla to parádně nachystaná hra a neskutečně jsme si ji užili. (Většinou píšu za sebe, protože nikdo jiný psát nechce a já se nerad vyjadřuji za druhé, ale tady se myslím všichni shodneme.) Tak za rok snad na viděnou, třeba fakt v tom cíli.