Což o to, já bych asi i měl co jiného psát, ale bohužel si to netroufnu zveřejnit. Aspoň že ty šifrovačky jsou takové veskrze radostné a deprese prosté téma. I kontext k této je dostání na stránkách hry.

Že jsem ve své obvyklé formě je jasné ještě před zahájením, když prohmatav startovní obálku důležitě prohlásím, že jsme asi dostali korek, abych si vzápětí všiml, že toto dramatické odhalení je napsáno i na obálce samotné.

Na startu dostáváme Artefakt. Na jednu stranu jsem nadšen tematičností, na druhou se úplně netvářím na tahání dalšího těžkého krámu celou hru. Pomoci si jeho vyprázdněním však po loňských Svíčkách nepřipadá v úvahu. Lahev nakonec nosí Zahrada, takže u mě už vítězí nadšení a jmu se lahev celkem bez výsledku analysovat. „Myslíte, že to mají až tak domluvené a v rozhlase je šifra?“

Startovní. Pyrotechnický efekt s překvapující ranou a můžeme začít. Klasicky nevím, kam dřív skočit, a ještě nejsem pořádně nastartovaný, ale zbytek týmu nějaké půlšifry láme a láme si i hlavu, jak pokračovat, protože očividně zůstává spousta informací nevyužita. Zástupce Slovenska nechápe, kdo je pán na obrázcích, a tolikrát padne slovo Nepomucký, až to někomu docvakne. Hned ze startu jsem nadšen slovní hříčkou i tematickou tajenkou.

Na to, že Zahrada ještě včera takřka kulhal, nasazuje do kopce vražedné tempo, jež s ním odmítám držet. Tým se tak poprvé trhá (podruhé, když vezmeme v potaz, že jsme jeli dvěma vlaky rozděleni vetří), což se bude opakovat i po zbytek hry. Přemýšlím, jestli se to dřív nedělo, nebo jsem si toho jen nevšímal.

Tkaničky. Po náročném sjednocení usedáme do trávy a vytahujeme Artefakt a špagát. Po první tkaničce něco vypadne, ale čteme to na úplně špatném místě, takže se to vzápětí pokazí. Zatínáme zuby a stříháme – celkem zbytečně, správný postup se mezitím zjeví a máme první a poslední písmeno. Bez provázku. Bertík nadhazuje „výkon“, tak chceme prostřední písmeno, jestli to není třeba výron, nebo ten Výhon, který byl po cestě na nějakých šipkách. (Že by to mohlo být i něco jiného než „vý*on“ nějak není na stole.) Jsem trochu překvapen, že je to zároveň heslo i cíl, ale spokojen, že nemusíme dolušťovat zbylá dvě písmena. Šifru hodnotím jako krásnou.

Korálky. Usedáme do pole, zcela na druhou stranu od toho výhledu na Pálavu, jež ostatní reportéři tak velebí, a v romantickém západu slunce sestavujeme píseň. Šestadvacítka je objevena hned. Můj instinkt říká, že je to trojan, ale zbytek týmu mu naštěstí nevěří. Sedíme si na vedení. Zkoušíme jet po obou barvách synchronně a dívat se, kdy se čáry překříží, nebo kdy se jen dotýkají. Už to mohlo navést, ale celkem dlouho trvalo, než jsme konečně na papíře ty korálky opísmenkovali, takže správný postup nám dlouho unikal.

– „U“ a… nic?
– To bude mezera, jako „u dubu“!
– „U S“.
– Tak „u smrku“!
– „U ST“.
– U Sternova kříže!
– „U STU“.
– U studánky u Sternova kříže!
- Moc písmen.
– U studánky Ve Velkém hájku!
– … no tak jdeme, no.

Za chůze ještě ověřuji, že tajenka fakt končí „jku“ a jsem celkem spokojen s šifrou, jen mě mrzí, že jsme se na ní úplně zbytečně sekli a už se smráká.

Kuličky. Vytahujeme čelovky. První asociace jsou pokerové žetony a možná nějaká braillová mezitajenka. Naštěstí si celkem rychle všímáme, že černá není černá, ale jsou to hrozny. Ještě bych to po přebarvení na červenou a bílou dál řešil jako poker, ale to už někdo vytahuje Artefakt a máme vyhráno. Těší mě, že se začíná bílým. Hezká záležitost, a konečně jsem něčím přispěl týmu, ačkoli jen barvocitem.

Pětadvacet. Chvíli ztrácíme čas dohadováním, že co když to není 5×5. Když konečně řešíme rozmisťování, pořád čekáme spíš šoupací hádanku à la Fifteen a docela pozdě nám dochází, že jsou to Krycí jména. Po náročném vyplnění tabulky už čteme rychle. Krásná týmová záležitost, jsem nadšen.

Bludiště. Doplňujeme vodníka a trochu nejistě zvoníka, ale co dál. Všímáme si několika zajímavých detailů, ale než to celé zapadne dohromady, trvá to. Závodím s grepem, většinou celkem úspěšně. Hodnotím to jako skvělou šifru, i když si nejsem jistý, proč tam místo tvarů teda nebyla rovnou ta písmena, a proč teda ta písmena byla zavřená mimo dosažitelné bludiště. Přijde mi to jako zbytečná ani-ne-moc-obfuskace; možná má ale za úkol zaměstnat jiné funkce mozku než zpracování textu.

Křížovky. Přesun si krátíme cestou, jejichž existenci mé Mapy.cz zřejmě neuznávají. To měl být ten moment, kdy jsem je měl zahodit jako nespolehlivé (předzvěst!). S nohama vlhkýma po zkrosení pole usedáme k obrázkům. Chvilku zkoušíme princip dvouslovného pojmenování – do písmen „premiér“, do křížovky „Fiala“ – který se rozbije hned na víle Amálce. Jinak se mi zdá, že jsme na postup přišli celkem rychle; ani se nezdržujeme skutečným vyplňováním křížovek. Zato každou druhou chobotnici označujeme za šestnáctinohou. To slovo má prostě takový vajb.

Plošná. Cestou k lisu jsme znervózněni vidinou Síby, což je dál podpořeno dvě hodiny vzdáleným holubem. Volíme lákavé místo pod lampou, kde nás okamžitě seřve jakási bába, že psi jsou nervózní a štěkají. No, nás to prudí taky, ale oni asi těžko přestanou i když se přesuneme z chodníku dál, že. O nějakou chvíli později se uvolňuje kamenný stůl, k němuž se přesouváme – a hádejte co, psy to neumlčelo. Doufám, že ty policajty zavolala a ti se jí vysmáli, že jen za prostou existenci v noci nás fakt sebrat nemůžou.

Že to bude killer sudoku, víme myslím celkem brzy. Jen ho nezvládáme sestavit, natož určit devět doplňovaných hodnot. Zkoušíme najít nějaký externí systém, protože to na čistě logickou úlohu působí příliš složitě (něco něco Aula na Tmou). Jsem trochu zklamaný, že se to fakt čistě logicky dělalo, tenhle typ činnosti mi stačil u Krycích jmen. Taky nás pořád svádělo 45 šedých čísel, protože 45 je součet 1 až 9.

Holub nám dává vše, co potřebujeme (ale v té chvíli pořád netušíme, jak jsme k tomu měli přijít) a kluci to nějak dolušťují. Sám bych to z čisté lenosti i dědnul, ale rozumím touze šifru dopracovat, když už ví jak. Mezitím zvládám vyluštit ubohou jednu (1) nápovědovou šifru. Nestrategické rozhodnutí, měl jsem se zkusit prospat.

Ornamentální. Těšíme se do šenku na teplo a páreček, a místo toho nás čeká jen obejití hřiště a cosi velkého a grafovitého. Už přichází ty chvíle útlumu, kdy všichni jen čumíme na šifru a nic se neděje. Rozednívá se. Vytahujeme špunt, srovnáváme průměry koleček i délky hran a snažíme se nacházet jiná slova s podřetězci pes, rám, ucho a klíč. Moc jich není. Nevím, jak jsme nakonec došli ke správnému řešení, ale jsem z toho v deliriu. Z toho a tím nedostatkem spánku.

Výpravná. Vypadá to zčásti jako textovka, takže se ostatní nadějně dívají na mě. Jak naivní. Kdybych si byl všechno spočítal, tak by mi asi od začátku bylo jasné, že hledáme indexy do mřížky, ale ve svém mátožném stavu jsem se zmohl jen na neurčité hledání paralel mezi raketou a bálem. Zahrada si konečně všímá září a už to sviští, ale později mi to bude připadat jako ostudné zdržení na celkem jasné (byť krásné) šifře.

Spotřebiče. Na první pohled jasný semdisegment, to bude trivka. Jestli ta předchozí byla ostuda, tahle je jí dvojnásob. Odmítáme opustit představu písmenného displeje (asi proto na všech těch obrázcích byly čistě číslice, že) a čtverce (tj. že máme dva ze čtyř dílků). Alespoň se snad všichni na pár minut prospali; na sluníčku v příkostelním parčíku je to tuze příjemné.

Paraplíčka. Moc pěkná záležitost a mám pocit, že nám to i celkem odsýpá (relativně k polomrtvému stavu družstva).

Domalovánky. „Jé, pastelky Tmou,“ řekl jsem asi dvě minuty poté, co přesně totéž řekl některý ze spoluhráčů. Zahradovi stačí vidět podezřelé lístky a dokreslit čáry podle nich, takže žádné úhly a středy jsme vůbec neobjevili. Ostatní v tom vidí jez daleko dřív než já, protože jsem zapomněl na folii obkreslit jednu z čar. (To jen pro ilustraci, jak přínosným prvkem týmu jsem už teď). A pak jsem vytáhl mapu, uviděl na ní tohle

a oznámil, že jdeme na pravý břeh, protože „objekt“ z upřesnítka přece bude objektem i na mapě a proč by to tam jinak psali než na zjednoznačnění břehu.

Asi si dokážete představit naše nadšení, když jsme došli k objektu a zjistili, že se ani nedostaneme pod jez, abychom řeku přebrodili. Zahrada se chvíli chystá přeplavat na druhý břeh a zakřičet heslo, ať nám aspoň běží holubí odpočet, z čehož naštěstí sejde. Vysíláme ale zátěže zbaveného Filipa, ať běží před námi a píchne nám příchod. Zbytek se sklesle vydává na přesun pro trudnomyslnost, jímž ztrácíme veškerý náskok, který jsme snad bleskovým řešením domalovánek mohli získat. Oceňuji jen tu ironii, že jsme si cestou na špatné místo pochvalovali, jak jsou tu oproti Svíčkám krátké a rovné přesuny a žádné trestné zacházky.

Už celkem blízko jezu, tentokrát na správném břehu, nám Filip běží s šifrou naproti. Toho času jsme až tak moc neušetřili, protože mu chcípnul telefon i powerbanka a už to hledání šifry se trochu protáhlo. Tým dnes skutečně dostává svému jménu.

Mimochodem, byl jsem celkem naštvaný, že upřesnítko, šifra, nebo třeba cedule na mostě nespecifikovala, na který břeh se máme vydat, ale jen do chvíle, než jsem doma měřil naši trasu na webových mapách, kde je to zřejmé. Teď už jsem naštvaný jen na svou mobilní verzi, která stále trvá na stavu na obrázku a nemíní aktualizovat podklady. Zkoušel jsem ty off-line vymazat, pak i znovu stáhnout, a furt to vypadá stejně.

Tři odstavce. Další textovka a tedy možnost si napravit pověst. Jména máme rychle a pak počítáme písmena všemi možnými způsoby a vybíráme z nich všemi možnými způsoby podle jmenin. Co chvíli nás to přestává bavit, tak různě na přeskáčku šlofíkujeme. Chvíli nám chybí jedno jméno ve třetím odstavci, takže počítáme s krásnou symetrií osmi jmen v každém sloupci. Tehdy se ještě snažíme do toho nějak napasovat i tu trojkovou soustavu. Jakmile doplníme deváté jméno, trojkovka letí oknem.

Holub nepomáhá; na zcestí nás svádí Eva (jak už to Evy dělávají), která se v šifře vůbec neobjevuje, ačkoli její jmeniny ano. Dědujeme, což morálce nepřidá, a cestou se dozvídáme správný postup. Připouštím, že jsem přednasraný zacházkou a mentálně vyfluslý, ale moc s šifrou nesouzním – tím, že byly jmeniny seřazené, bych raději ignoroval měsíc a díval se jen na den než naopak.

Čtverec ABCD. Další stanoviště se mi zdá trochu zvláštní (asi že chce použít satelitní mapy) a odhaduji, že to je jedno z těch na poslední chvíli přesunutých. Tak aspoň tohle mi vyšlo :-). Holuba už se nedočkáme a je mi celkem jasné, že tady skončíme. Kognitivní schopnosti už mě dávno opustily, tak jen pomáhám pojmenovat pár obrázků. Vidíme v tom Benefiční Tmou a tloušťka asi značí velikost čtverce, jen tím druhým (podle nás méně logickým) způsobem. Moc slov se nám umístit nedaří a tak se cca o tři čtvrtě na konec zvedáme a míříme k železnici.

Na zastávce konečně otevíráme Artefakt. Byl výborný! Dozvídáme se polohu cíle, z níž nabydeme dojmu, že jsme umřeli jedno stanoviště před ním, což zamrzí. Zvažuji, jestli se tam jít podívat, ale vlak má přijet tak nádherně brzy a nohy moc nespolupracují od chvíle, kdy k nim dorazila informace, že už nekráčí směrem k další šifře.

Trochu jsem doufal, že se nám svůj loňský výkon podaří překonat výrazněji, ale úplnou ostudu jsme si snad taky neutrhli. Co je hlavní, hra byla parádní, i počasí vyšlo skvěle a orgům patří obrovský dík za, jak bylo avisováno, dobrý ročník. Bylo to teprve naše druhé NaPALMně, ale podle reportáží pravidelných účastníků je dobrý každý napalmí ročník, takže už se na ten příští neskutečně těším. V kalendáři už ho mám.