Původně jsem chtěl o téhle šifrovačce napsat něco krátkého na blog, ale nakonec z toho vznikla reportáž na googledocu určená ke sdílení v diskusním fóru hry. Když už jsem se s ní ale psal, bylo mi líto nepřidat ji i sem, na chřadnoucí blogísek. Čtěte ji však s vědomím, že to nebyl prvotní cíl.

Jsa v šifrovačkovém světě relativním nováčkem mi po každé hře připadá, že mně tedy rozhodně nepřísluší psát jakoukoli reportáž, zvlášť když ani s týmem nedojdeme do cíle, ale volání Alberta Stalloneho po reportážích prvohráčů sedících si na vedení mě potrefilo, tak se pokusím zakejhat něco delšího než jen „díky, super“ v komentářích.

Ze hry jsem měl mírné obavy; z povídání jsem ji znal jako jednu z drsnějších šifrovaček, proto jsem se na ni začal zodpovědně připravovat řešením šifer z minulých ročníků. Většinou neúspěšným. Zřejmě neschopen se naladit na myšlení autorů jsem si byl jist, že se ani nepohneme ze startu, alespoň tedy než dorazí Honza, náš nejzkušenější člen, který má být během první hodiny hry stále na cestě do Brna.

NaPALMně jsme šli všichni z týmu poprvé, vůbec jsem proto nevěděl, co od zahájení očekávat. Na žádné tematické šifrovačce jsem dosud nebyl a Cimrmana znám jen z ochotnických představení, takže i přes ubezpečení, že účastnit se mohou i lidé látky neznalí, jsem se připravoval, že zakusím, co mí slovenští spoluhráči cítí při jakékoli šifře opírající se o české kulturní reálie.

I zakoupil jsem si výtisk programu navíc a s tužkou a papírem se chystal pořizovat těsnopisný záznam úvodního semináře. K mé úlevě (protože těsnopis neumím) přesně toto orgové čekali a hned zkraje od toho sál odrazovali. Tak jsem si mohl užít velmi povedený cimrmanovský seminář a nádherný pyrotechnický efekt. Analysováním, co z řečeného se asi tak bude hodit později, jsem se zabýval jen tak na půl plynu.

Na moji obavu nedošlo, ze startu jsme se pohnuli. Mezi posledními a špatným směrem. Kolem nějaké školy to ale bylo, hasiči nám odškrtli oheň, směrem na Podolí no dejme tomu, tam ta budova bude beztak nějaká chemička, a nebo je oheň spalovna? Koleje, lékárny a parky jsou všude. „Na Žižkově je vysílač, nepůjdeme na Hády?“. Otáčí nás až poosmdesáté obnovený web. Dochází k dělení týmu, abychom empiricky ověřili, že popojet jednu zastávku šalinou se vyplatí. „A jestli se tenhle tým umístí o pět sekund před námi, tak za to můžeš ty!“ Myslím, že to ale nebyli Night Wolves, kteří před námi podle výsledků opravdu pár sekund budou.

Na dvojce se neprozřetelně usazujeme v soukromém areálu, z něhož není úniku jinak než zpátky. Šifra se Svěrákem skončí u Slováka, ale s příchodem Honzy je rychle pokořena. Staročeskou si bere Němec v naději, že bude obsahovat nějaké kalky, a já se snažím scrabblit byliny a konsultovat je se Seznamem léčivých rostlin na Wikipedii. Mezi „u vstavače nic napsáno není, ale to musí být na impotenci, proč by se to tak jmenovalo“ a myšlenkou řešení uplyne ostudně dlouhá doba, ale nakonec padají obě zbývající šifry v podstatě zároveň. V té chvíli však už na prozrazení polohy dalšího stanoviště stačí jedna.

Prozrazení polohy nám polohu příliš neprozradilo, mapy asi zrovna nespolupracovaly, ale s pomocí nějakého novinového článku na internetu správné místo nacházíme. Po cestě padá Diktát a během luštění trojkovkové trojky i slunce. Zpětně mi není jasné, co jsme tam tak dlouho dělali, když jsme princip objevili vcelku hned. Patrně to souvisí s tím, že neumím abecedu a počítat do tří.

Cestu k Lidlu si zkracujeme trolejbem a vesele ignorujeme autobus, který by nás hodil ještě o kousek blíž. Čas paralelisovat – luštíme čtyřku i nápovědovku, dokupujeme zásoby. Alberty jsou tu prý dva, zkoušíme tedy něco vymlátit ještě druhým směrem. Vychází zase Albert. (Zpětně tedy nevidím, co jsme se to tam vlastně snažili dolušťovat a pravděpodobně jsme dělali dvakrát totéž? Šifrování je boj.) Cestou věštíme, že dále půjdeme k Tescu, ať máme ty obchoďáky kompletní, což se nakonec vyplní.

Rozumy. Mezi šiframi, k nimž jsme se dostali, mi nepřipadala žádná špatná (nebo že by nám extrémně nesedla); naopak většinu bych svým začátečnickým okem hodnotil jako velmi povedené a rád bych tímto orgům vyseknul poklonu. Pramálo na tom mění i občasné drobnosti, na které jsme se příliš upnuli a tím se na delší chvíli zasekli. Za sebe bych ale chtěl vyzdvihnout právě Rozumy, z nichž jsem byl (i přes ty pravopisné chyby, v nichž jsme se chvíli snažili něco najít) opravdu nadšen, a jistě ne proto, že jsem u nich konečně vytáhl termosku s kafem.

K další šifře jsme se svezli šalinou, opět jsme ale vystoupili o zastávku dřív. Aspoň budeme mít splněné denní kroky. Určování sleposti ulic jako úloha z paralelisace a pak už si jen lámeme hlavu, co kódují posice slepých lidí a proč je slepá i učitelka. Zjišťujeme, že ulice Járy Cimrmana je taktéž slepá, vymýšlíme, proč je ten papír takový tlustý, zvažujeme vypíchat oči vidomým žačkám – snažíme se najít cokoli, jen abychom nemuseli provádět úmorné abecední řazení ulic. Tuto činnost si aspoň zpestříme závodem plně ručního řazení proti použití Tabulek Google; ruční řazení vyhrálo. „Myslíte, že některé týmy viděly ulice a slepce a rovnou šly na Slepou?“

V Lužánkách máme radost, jak nám to čtení jde a pak máme první pořádný zásek. Je půlnoc, začíná být už celkem kosa a objevuje se první spaní. Slovo „IQ“ nás stále nutí zkoušet různé způsoby doplňování řad jako v IQ testech. Po nápovědě hned chápeme „čtverečková“ písmena, o něco později i ta trojúhelníková, i když nám moc nechce sedět posloupnost KPX. Ale i po vyluštění si sedíme na vedení a pracujeme mj. s variantou, že jsme jen nasekali spoustu chyb ve „strom záp schodová“.

Krise se prohlubuje. Sudoku dáváme on-line řešítku a hádáme se, jestli je červená významná, nebo je tam jen kvůli čitelnosti a znamená prostě „chlívek“. Zatímco se snažím spát, zbytek týmu (nebo aspoň jeho část) počítá věci a zkouší do šifry mlátit ze všech stran různými řazeními ve snaze jakkoli dostat čísla od jedné do 27. V nápovědě nacházíme haiku a až když z „umělců“ pochopíme kreslení, máme řešení prakticky hned. Interpretaci věřím svým kulturně mnohem vzdělanějším spoluhráčům a mám radost, že nás nápověda odsekla a nemuseli jsme brát dead. Po hodinách beznaděje uznávám, že je to vlastně hrozně pěkná šifra.

Rozsekané písmo nás rozsekalo. Pocitově to bylo nejdelší stanoviště, ale to je asi tím, že se při něm rozednilo. Napůl vážně odhadujeme správně znění prvního řádku a pak až do nápovědy nic. Po ní je sice jasné, co se po nás chce, ale jsme na dně mentálních schopností a ne a ne se dopočítat rozumným písmenům. Nejvíc nás asi mátlo A a ten jeden čtvereček mezi jeho nohama (zpětně vidím, že to šlo vydedukovat z toho V v zadání a celkově šifru oceňuji mnohem víc než v tu chvíli na místě). Postupně jsme dokonvergovali k rozumnému počtu off-by-up-to-four chyb a „xvjcc epachovu“ na mapě našli. A při tom zoufalství se i nasmáli, a to je hlavní.

Básnička šla (na naše poměry) rychle. Chvíli to vypadalo, že důležité je, že se slova liší právě ve dvou písmenech a po pozorování, že jich je dost sedmipísmenných, jsme ta ostatní ani nestihli určit a po trošce scrabblení už jsme byli na cestě kězu. Vzpomínám na slova z přednášky – „zkuste zhasnout“ a přemýšlím, kterou šifru tím teď za plného světla nebudeme schopni vyřešit. Přemítám nad tím, že jsme pořád ve městě – orgové koneckonců slibovali městštější trasu – a že je to vlastně příjemná změna.

Neochoditelná nám ne(d)ocházela; příliš jsme se zaměřili na šestadvacetisloupcovost zadání. Čekání na nápovědu si někteří zkrátili ve zrovna otevírající pražírně kávy. Po nápovědě bylo zřejmé, co dělat: jít radši spat a nechat to na lidech obdařených prostorovou představivostí. Filip vyrábí šílenou projekci do roviny, Honza trojrozměrný model, jemuž chybí trojúhelníkové stěny. „Ty si tam představíš.“ Řešíme i nějaké nápovědové šifry, jako bychom je ještě měli šanci použít.

U Anthropu většina týmu minimálně napůl spí. Filip vyrábí čtyři „částečné bijekce“, z jedné z nichž dostaneme mezitajenku, která nám stejně až do vzetí nápovědy nedává smysl. Nápověda přesně ví, co jsme opomněli – první pravidlo: spočítat věci. Nápovědy musím celkově moc pochválit, ve všech případech nám fakt napověděly a trefovaly se až děsivě přesně do částí, které nám nedošly.

Krpál v největším hicu a pak jednoduchoučká šifra, u níž bylo hned jasné, co se má dít… akorát se to nějak nedělo. Byly dvě hodiny do konce hry a mám pocit, že v tuhle chvíli už i nejodolnější členové týmu vypínali. (Mé svědectví může být zkreslené, protože já jsem byl vypnul někdy před svítáním.)

Čtrnáctku vyzvedáváme o čtvrt na dvě a shodujeme se, že je to hezké místo, kde skončit a zamířit do hospody. Tam se sice ještě snažím Kvádr rozpracovat, ale než přinesou jídlo, stihnu akorát objevit pentomina. Šifra na mě doteď čeká na stole, až budu potřebovat chvíli prokrastinovat.

A takové bylo naše první NaPALMně. Doufám, že má reportáž nezní moc negativně – celou dobu jsem se skvěle bavil, ať už šiframi, nebo našimi vlastními nezdary. A jestli jsem nás zpětně trochu pohanil, když vidím, jak mi některé jasné věci dlouho nedocházely, je to jen proto, že s odstupem a v teple je to přece tak jasné. Jsem veskrze spokojen, že jsme došli dál, než jsem na startu čekal, a dokonce bez deadu. Mimo to za osobní měřítko úspěchu v šifrovačkách beru „skončit na dohled od Yenyi“, což se nám zde taky podařilo.

Závěrem bych chtěl za celý tým žjb poděkovat organizátorům za to obrovské množství práce, které do hry dávají. Byla fakt promakaná a moc jsme si ji užili.

—adamat