2017, wow. Zatím jsem neměl tu čest ho nikam psát, ale už teď vím, že to půjde špatně. Dva tisíce šestnáctka v tomhle byla kouzelná, u ní jsem se ani jednou nespletl a nenapsal jako poslední číslici pětku. A navíc je mi to číslo z nějakého důvodu hrozně sympatické, takové zaoblené, ale ne moc. Nicméně 2017 je zas prvočíslo, což je jistě moc dobré znamení.

Nemám ve zvyku brát si nějaká trapná přecevzetí, ale letos asi udělám výjimku: Přece když mám blogísek, měl bych naň psát častěji. Přece, ne?

Rozhodl jsem se napsat positivní článek. Takový, v němž nebudu zmiňovat, jak nesnáším Javu, jak nic nestíhám nebo jak už nikdy nebudu pít. (…včera to bylo naposled.)

(Úvodní fotka s obsahem článku nesouvisí, jen jsem chtěl světu ukázat své krásné cedulky. Co už.)

Ano, zas mám chuť napsat něco normálního, byť třeba k uzoufání nudného.

Vstávám o půl deváté, což je v tuto týdenní dobu nevídané. A proč? Máme tu čas vinobraní, a tak po roce došlo i na naši pět a půl hlavy. To u nás bývá poměrně velká událost, jíž se účastní celá široká rodina. Letos nás sice bylo méně, ale pořád dost na to, abychom z vinohradu odešli přibližně po půl hodině práce. Otec trefně poznamenal,^[1] že nejvíc času na našem sběru zabere vyjet s frézou na vinici.

Dlouho jsem nic nenapsal, že? Terka na mě tlačí, že chce další článek.
Jenomže to nejde.
Došly múzy. Nebo jenom vyprchaly ležíce ladem.
Navíc se v září nic neděje. A když děje, nedá se o tom psát.
Vlastně se mi ani moc nechce.

Ne, takto ještě brněnská doprava nezezelenala. To jen hraju Pokémon GO. Přesně tak, po přechodu na i3 jsem musel vrátit do života rovnováhu něčím davovým. Rád bych řekl, že jsem si to nainstaloval jenom ironicky, neboť Pokémoni přímo křičí „mainstream“, ale přiznávám, že mě to docela zaujalo. Akorát si nehodlám pamatovat ty jejich hrozné názvy.

Můj život je teď samý dýchánek. Ne pařba; dýchánek. A občas pařba. Ani o jednom se mi nedaří nebo nechce napsat, i když zaznělo mnoho bloguhodných myšlenek a výroků; ale možná, že mají tím víc svoje kouzlo, když se o ně nebudu dělit s celým Internetem. A nebo na ně proto možná za chvíli všichni zapomeneme. Tak že by aspoň něco? Well.

…nebe změnilo se v konev plnou vláhy, všechna trable vedra pozbývají váhy, každá kapka je jak— LEŽ! Nezachčije, nebe se změnilo v přímotop a básničky neskládám. Asi si založím zvlášť kategorii na (půl)noční pseudočlánky. A možná i jednu na emodži.

{Vložit tu blogohodnou hlášku, kterou už si nepamatuji. Hodíte to někdo do komentářů?}

V podstatě mi skončilo zkouškové. Ještě 10 fysik, pak zkompletovat shrnující článek. A dál? Prázdniny zatial vyzerají prázdně. Hmmm!

Jaký je tvý jméno? Jaký je tvý jméno, holko z rozjezdu? Je trochu trapný tuhle otázku položit, když jsme oba byli na minulých hodech. A je trochu trapný pořád kulhat o berli. Stejně tak by bylo trapný pít z grafontány nebo si dát ještě jednu stánkovou pizzu. Co by však určitě trapný nebylo, je jít do Naproti, Sviet!

Nejtrapnější je ale psát o tom ve tři ráno na blag. Akorát ten můj se nebude orwellovsky ^[1] promazávat. Je to o ničem, není to nechutně dlouhý. A když napíšu, že je to o ničem, tak to aspoň opravdu o ničem není je. Ale je toho třeba, neboť „příliš mnoho technických článků – zajícova smrt.“^{pro natvrdlé nebo lidi, co mě neznají}

Začalo zkouškové. Měl bych se pilně vzdělávat v oblasti algoritmů a datových struktur (a výhledově by neuškodila trocha té matiky). Místo toho se snažím uklidnit pohledem na svou xkcd zahrádku a sledováním nových dílů pozapomenutých seriálů. Už jen to, milý deníčku, že do tebe píšu namísto opakování si průchodů grafy, je nezměrný hřích. Akorát já si místo vajíčka na tvrdo dám leda silný kafe.

Mám po první zkoušce a je mi do zpěvu:

Sbohem áčko, nech mě pít,
nech mě pít, du se zlít
Žádnej pláč už nespraví
ten můj průměr zoufalý ^sry.

Případně si znovu opakuju repliky z Oněgina:

– Co je, seš nějakej smutnej.
– Nedali ti samý jedničky?

Chce se mi zajet do Išei a nakoupit spoustu látek na polštáře. Koneckonců, co jiného dělat o zkouškovém.

Sbohem, stipendium; já už musím šíti.

Báro, užs povlíkla slony?

Děsivé, jak se mi celá ta divadelní mašinérie dostala do hlavy. Hru znám nazpaměť, dokonce nahradila písničky jakožto primární zdroj asociací. Ještě teď si sem tam opakuju svoje repliky, ale pak mi dojde, že teď už vlastně nemusím. Moskva Scala je za náma a teď už nám všichni můžou vlízt na záda! A já bych k celému tomu neuvěřitelnému zážitku mohl napsat pár vět.