Ne, takto ještě brněnská doprava nezezelenala. To jen hraju Pokémon GO. Přesně tak, po přechodu na i3 jsem musel vrátit do života rovnováhu něčím davovým. Rád bych řekl, že jsem si to nainstaloval jenom ironicky, neboť Pokémoni přímo křičí „mainstream“, ale přiznávám, že mě to docela zaujalo. Akorát si nehodlám pamatovat ty jejich hrozné názvy.

Můj život je teď samý dýchánek. Ne pařba; dýchánek. A občas pařba. Ani o jednom se mi nedaří nebo nechce napsat, i když zaznělo mnoho bloguhodných myšlenek a výroků; ale možná, že mají tím víc svoje kouzlo, když se o ně nebudu dělit s celým Internetem. A nebo na ně proto možná za chvíli všichni zapomeneme. Tak že by aspoň něco? Well.

…nebe změnilo se v konev plnou vláhy, všechna trable vedra pozbývají váhy, každá kapka je jak— LEŽ! Nezachčije, nebe se změnilo v přímotop a básničky neskládám. Asi si založím zvlášť kategorii na (půl)noční pseudočlánky. A možná i jednu na emodži.

{Vložit tu blogohodnou hlášku, kterou už si nepamatuji. Hodíte to někdo do komentářů?}

V podstatě mi skončilo zkouškové. Ještě 10 fysik, pak zkompletovat shrnující článek. A dál? Prázdniny zatial vyzerají prázdně. Hmmm!

Jaký je tvý jméno? Jaký je tvý jméno, holko z rozjezdu? Je trochu trapný tuhle otázku položit, když jsme oba byli na minulých hodech. A je trochu trapný pořád kulhat o berli. Stejně tak by bylo trapný pít z grafontány nebo si dát ještě jednu stánkovou pizzu. Co by však určitě trapný nebylo, je jít do Naproti, Sviet!

Nejtrapnější je ale psát o tom ve tři ráno na blag. Akorát ten můj se nebude orwellovsky ^[1] promazávat. Je to o ničem, není to nechutně dlouhý. A když napíšu, že je to o ničem, tak to aspoň opravdu o ničem není je. Ale je toho třeba, neboť „příliš mnoho technických článků – zajícova smrt.“^{pro natvrdlé nebo lidi, co mě neznají}

Probouzím se v 5.00, stále zvyklý z víkendu. Trochu se leknu, když vedle mě neleží Zlaté™ Dredy a řada dalších postav v pytlích. Chvíli se rozkoukávám, než mi dojde, že už jsem doma. Spím až do poledne. A tohle musím napsat, dokud si toho pamatuji tolik.

Začalo zkouškové. Měl bych se pilně vzdělávat v oblasti algoritmů a datových struktur (a výhledově by neuškodila trocha té matiky). Místo toho se snažím uklidnit pohledem na svou xkcd zahrádku a sledováním nových dílů pozapomenutých seriálů. Už jen to, milý deníčku, že do tebe píšu namísto opakování si průchodů grafy, je nezměrný hřích. Akorát já si místo vajíčka na tvrdo dám leda silný kafe.

Mám po první zkoušce a je mi do zpěvu:

Sbohem áčko, nech mě pít,
nech mě pít, du se zlít
Žádnej pláč už nespraví
ten můj průměr zoufalý ^sry.

Případně si znovu opakuju repliky z Oněgina:

– Co je, seš nějakej smutnej.
– Nedali ti samý jedničky?

Chce se mi zajet do Išei a nakoupit spoustu látek na polštáře. Koneckonců, co jiného dělat o zkouškovém.

Sbohem, stipendium; já už musím šíti.

Báro, užs povlíkla slony?

Děsivé, jak se mi celá ta divadelní mašinérie dostala do hlavy. Hru znám nazpaměť, dokonce nahradila písničky jakožto primární zdroj asociací. Ještě teď si sem tam opakuju svoje repliky, ale pak mi dojde, že teď už vlastně nemusím. Moskva Scala je za náma a teď už nám všichni můžou vlízt na záda! A já bych k celému tomu neuvěřitelnému zážitku mohl napsat pár vět.

Že prý můj blog skomírá. Pravda, chtěl jsem ubrat na těch osobních zápiscích; jednak proto, že svět nemusí vědět úplně všechno, druhak proto, že nejsem Shakespeare, abych psal pořád to stejný. A taky už mám rozplánovaný technický článek (vůbec ne důvod, proč jsem si blog zakládal). Akorát s těmi je ta potíž, že se z nich pozná, jak ničemu nerozumím.^[1] Tak snad si přece ještě jeden půlnoční článek dovolím. Stran svého života tu zasvěcenost můžu aspoň předstírat.

Ano, hodlám mít celou postupku. I přesto, že se zajímavé věci dějí takřka bezvýhradně ve středu.

Nemůžu spát. Jednak kvůli alergii lomeno nachlazení (stále si nejsem jist), druhak přemítám nad zápočťákem z OpenGL. Na střídačku si zpívám Žily a Mně se líbí Bob (zdravím Taxikářku, tedy Traktoristku). Následně si svůj poklesek uvědomím a vracím se k víle Lipís.

Déšť. Ucpané dutiny. Může to být depresivnější?

Ano, vím, že se opakuju s tématem „jaro,“ ale tak hrozně mě zaskočilo, že jsem z naprosté skepse sklouzl k optimismu, že jednoduše musím napsat, jak si užívám. Samozřejmě jsem to pořád já, takže žádné „sex, drogy, rock'n'roll“; užívám si po svém.

Ani nevím, kde začít; užívám si totiž všechno. Užívám si divadlo. Užívám si hospodu po něm a snad poprvé začínám mít rád lidi.^[1] Poměrně dost jsem si užil první tequilu po ani nevím jaké době. Pohledy lidí, když s sebou všude vláčím kabelu s umělýma karafiátama – to si fakt užívám. Co teprv nárůst mé zajímavosti, když někde řeknu, že hraju v divadle; to se nedá neužít. Naprosto nestydatě si užívám pochvalu režiséra, že to seru ze všech nejmíň a čím dál víc se hodím na svou roli. Nechápu to, ale i tak si to užívám.