Ano, hodlám mít celou postupku. I přesto, že se zajímavé věci dějí takřka bezvýhradně ve středu.
Nemůžu spát. Jednak kvůli alergii lomeno nachlazení (stále si nejsem jist), druhak přemítám nad zápočťákem z OpenGL. Na střídačku si zpívám Žily a Mně se líbí Bob (zdravím Taxikářku, tedy Traktoristku). Následně si svůj poklesek uvědomím a vracím se k víle Lipís.
Déšť. Ucpané dutiny. Může to být depresivnější?
Naštěstí[Citation needed] mi pohled na zeleň (spíš růžeň) zabrání skočit pod projíždějící trolejbus. Nakonec i to deštivý jaro má svý kouzlo.[1]
Rosomatí was? běh na hudební šalinu. To je ta, co vydává tři různé tóny[2] namísto běžnějšího spojitého spektra. Kdybych byl řidičem šalin, tuhle bych chtěl řídit. Nebo vlastně radši ne.
Fascinují mě řidiči, co troubí na přechodech před nádražím. Fascinují mě lidi, co si nekoupí lístek. Nebo ti tolik ne; třeba jenom zapomněli. Fascinuje mě, kam se ztrácí moje peníze na ISICu. Patrně do brokolice.
Přemítám, zda napsat nějaký report o sobotní výstavě vín. Usuzuji, že má-li o mě blog ještě nějaké iluse, nebudu mu je bořit.
Nevyhrál jsem v loterii psychologického experimentu. Ale aspoň jsem vyhrál 40 korun na stíracím losovi.
Taky na drogy přece jenom došlo. Nevydržím to a na noc si pomáhám zázračným návykovým nosním sprejem. Freedom!
Dobrou noc, milý deníčku, (i) tentokráte bez pointy. Ale den není xkcd, aby ji musel mít.
A co na to čtenářstvo?