(V předloňském díle jste viděli…)

Já si vždycky myslím, že bude fajn nechat článek v hlavě uzrát, ale nakonec to stejně dopadne tak, že všechno zapomenu. Naštěstí aspoň Větrník nezapomíná. A jak jsem zjistil, přidávání filtrů na telefonu je neskutečná zábava! Zvedám tedy své instavidlo a vypouštím záplavu otravné spousty nekvalitních kýčovitých fotek. Volně proloženo náhodnými vzpomínkami a neschopností udržet jednotný slovesný čas.

Moje prázdniny jsou teď trochu rozlítané, ale to je moc dobře a hrozně si to užívám.^[1] A tak se stalo, že po Mikyfestu začala třídenní akce na našem vinohradě, v jejíž půlce jsem si odskočil na jiný fesťák, konkrétně Hrady. Vlastně to byl můj první hudební festival. A bylo to fantastický.

Má vůbec cenu o tom psát? Všichni už si to přečetli u Té.

Odpověď čekáte? Napsat; jo, napsat.

Letošní pobyt v prázdninovém sídle Mikipedie byl v lecčems přelomový. V lecčems úplně naruby a v lecčems úplně špatně.^[1]

Milý deníčku, už nějakou dobu přemítám o tom, zda je vhodné psát do tebe o našem vodáckém výletu. Ale vlastně proč ne.

Přípravy

Protože zatím jezdíme společně se starší generací, užíváme si maximálního pohodlí, neboť vše zařizuje ona. Nicméně to neznamená, že by se nás netýkaly žádné organisační potíže. Například jsme několikrát na poslední chvíli měnili účastníky posádky aut. Poučení: vztahy na (naši) vodu nepatří. Nakonec je ale dobře, že nám dva lidé bez náhrady odpadli, protože jsem tím pádem nebral vůz. Možná jsem se tím připravil o zábavu při cestování, ale taky tím klesla moje zodpovědnost, a nemusel jsem proto být střízlivý ani. Jeden. Den. Když ještě dodám, že poslední večer už jsme neměli žádný rum, nabízí se jen dvě vysvětlení. Nechám na fantasii čtenáře, které je to správné.

Probouzím se v 5.00, stále zvyklý z víkendu. Trochu se leknu, když vedle mě neleží Zlaté™ Dredy a řada dalších postav v pytlích. Chvíli se rozkoukávám, než mi dojde, že už jsem doma. Spím až do poledne. A tohle musím napsat, dokud si toho pamatuji tolik.